Boty plné fantazie

Přijel jsem ráno do parkovacího domu Rychářka, vidím volné místo, zatáčím… a ouha! Na konci parkovacího místa stojí boty. Ne leží, nějaké pohozené, ale pěkné dámské červené lodičky na vysokém podpatku, hezky srovnané, jen vyrazit. Hned mě napadlo, kde je zbytek? Kde jsou ty jistě dlouhé štíhlé nohy, které je zdobily? Co se to na tom nevlídném parkovacím místě událo? Vášnivý chtíč přepadnuvší parkující dvojici, jež měla původně namířeno na nákupy, které boty náhle překážely a tak byly nemilosrdně ostrakizovány? Nebo naopak jejich nositelka přišla do garáží s koncertu, nohy unavené a nemohla se už dočkat, až je sundá a obuje si oblíbené tenisky? A tak je shodila a opojena pohodlím skočila do auta a odjela? A také je možné, že paní sice přišla z koncertu, nohy jí však nebolely, jelikož je na podobnou obuv zvyklá, ale protože je zodpovědná řidička, měla v autě boty na řízení. A tyhle prostě venku zapomněla, to se přece stane. Nejvíc mě trápí čtvrtá možnost. Co když ty boty přišly samy?  

Ach, ty fotobanky

Málokterá agentura se dnes bez nich obejde, když hledáte ten pravý obrázek či video máte pocit, že zdrojů je nepřeberně. A pak BUM! Boilery z Dražic v televizi a stejná figurka u sportovní výživy z Plzně. A je úplně jedno, kdo s tím přišel dřív a kdo byl ignorant či nepozora. Díky výraznému objektu je to prostě hloupé pro oba. 

Zhola nemožné

Snad ještě teď
a třeba hned
vrátit se o den zpátky
a bude ticho
v němž slova se zamilují
do své vlastní zbytečnosti

Řvete a nejste slyšet?

Nevím, kdo tady byl vejce a kdo slepice. V poslední době se ale projevuje shodný nešvar v politice i reklamě. Řvát. Kolem dokola hulákat pořád to samé a ve druhém kroku se divit, že to stejně nikdo nepobral. Politiku nechám stranou, pár slov k tomu řvaní v reklamě. Projděte se inzeráty v časopisech, bannery na síti nebo spoty v televizi. A jmenuje alespoň tři, čtyři, co vás zaujaly. A spojte je s příslušným produktem. Dokážete to? V posledních létech dochází k nebývalé degradaci kreativity v reklamě. Nápad, který zaujme, vzbudí emoce (klidně i negativní), začne i žít vlastním životem, to až na vzácné výjimky neexistuje. Emoce nahradilo sdělení. My to děláme. A prodáváme. Za tolik. A teď ve slevě. Klient uškudlil na kreativitě, produkci a aby to dohnal, bude to do nás opakovaně sypat jak zrní z děravého pytle. A kupodivu mu už nevadí, že každé to opakování tvrdě platí.  A protože nemlátíme prázdnou slámu, vybrali jsme jeden případ, že se nechá udělat dobrá věc se skvělým nápadem a nemusím kvůli tomu ani létat za exteriéry na druhý konec světa. Tohle je klasika na první dobrou. A aby někomu nevadilo, že tady cpeme produkty z našeho portfolia, vybrali jsme jednu osvětovou.

antibiotická osvěta tak trochu jinak

Kecy a bláboly

Jmenuje se to Události za chvilku, nebo tak nějak neuvěřitelně pitomě. Bohužel tenhle název si vybrala Česká telvize ke svému hlavnímu zpravodajskému pořadu. Někdy se na tu směsku podívejte, ocitnete se ve zvláštním světě, kde jste 30 vteřin v Kongu, dalších 20 v Horní Dolní a pak musí, to je dané, natřít Trumpa. Prostě Kecy a bláboly.
Dneska tam holky a kluci měli jako událost dne EET. Já tedy tu antikampaň od počátku nechápu. Kde jsou všechny ty zkrachované restaurace a hospody, jimiž část politiků hrozila? Bla bla, nikde. Teď se začalo znovu mluvit o další vlně. A právě dneska nás o tom zase veřejnoprávní nezávislá a statečná ČT pravdivě a nestranně informovala. Napřed ministryně financí, která předložila čísla. Takové blbosti, čísla... To Pirát hned věděl, jak to ta vláda překrucuje a oni by to zrušili hned - asi aby nemuseli kupovat kasy kamarádi prodávající semínka. Taky by je to zdržovalo. A pak následoval moc dojemný příběh. Jakési kadeřnictví, kde se o dámské hlavinky starají tři nebo čtyři kadeřnice. A ta jedna z nich nás zase děsila. Že to teda ne, že prý to bude zdržovat zákaznice, až budou chtít třeba tři najednou zaplatit! Nekecám, to tam fakt řekla. Umíte si představit ten fofr v kadeřnictví ve frontě na placení?
A ilustrativně ukazovala, děvčata, jak hezky ručně vypisují ty úzké účtenky, to abychom si nemysleli, že třeba ty tržby neevidují, že.
Že je mimo ta kadeřnice, že je třeba sama vyplašená z toho, co všechno jí čeká, budiž. Pokud má informace z ČT, nedivím se. A třeba nikdy nebyla v obchodě nebo restauraci, kde celé kasírování běží jako na drátku. Ale úžasné je, jak Kecy a bláboly tohle odvysílají a nikdo tam ani muk.

PRLALES

Náš mladej, tedy vnuk, dostal ve druhé třídě kouli. Z opisu. Kromě jiných "překlepů" mě dostal hned úvod. Místo "v pralese" napsal "v prlalese". S ohledem na ostatní známky z opačného spektra hodnocení, okupující jeho žákovskou, žádná tragédie, spíše (a snad i do budoucna), rarita. Já jsem si při tom prlalesním nadělení vzpomněl na svůj známkový zážitek. Za všech ty roky studia jsem měl na vysvědčení jedinou čtyřku. Dostatečnou. V pololetí osmé třídy základní školy z výtvarné výchovy. Nevymýšlím si. Čím jsem starší, tím více nad tím kroutím hlavou.
Kreslit neumím dodnes. Nebylo mi to dáno. Přesto paní učitelka Staníčková na 12. ZDŠ Aloise Jiráska mně tu čtyřku dala. Kdyby učila tělocvik, dala by čtyřku vozíčkáři, protože neudělal přemet? Má to podobnou logiku. Můžu se naučit dějepisná data, nechat si vysvětlit a pochopit fyzikální zákony, ale nemaje hudební sluch, nenaučím se dobře zpívat. A s tím kreslením to chápu stejně. Navíc dodnes mám podezření, že se jednalo a účelový krok, daný tehdejším přístupem k sexualitě. Nevěříte?
Kreslili jsme postavu a modelem nám stála spolužačka, Alena Kotousová. No, uznávám, nepovedla se mi. Tak jako jablko, strom, kočka, panelák... Ale protože jsem byl obklopen tehdejším socialistickým realismem, pokusil jsem se jeho zákonitosti alespoň v něčem respektovat. V té osmé třídě se už naše spolužačky měnily v ženy a tak jsem (kreslím, co vidím, takový historický WYSIWYG - what you see is what you get) její světlemodrý svetřík ozdobil dvěma tmavomodrými obloučky, zdůrazňující rodící se ňadra. Co vím, byl jsem ve třídě jediný. Paní učitelka usoudila, že rodící se úchyl. Takže ta čtyřka byla možná výstraha. Vlastně mě uchránila před hroznou budoucností vilného staříka s pytlíkem bonbónů před školou. Díky. Našeho mladého ta kule má možná uchránit před budoucností dysgrafika. Ještě že tak.

Na hubu

Zatímco v telefonu řeknete ANO, a už berete plyn od někoho jiného, v běžném byznysu se v posledních měsících setkáváme s opačným postupem. Na kdejakou kravinu, objednanou (písemně) u dodavatelů, dostáváme nejprve k potvrzení souhlas s jejich obchodními podmínkami. Zkuste si denně přečíst třeba troje. Vždy na takových třech stránkách (běda, jde-li o nadnárodní korporaci), obvykle zlomeno do tří sloupců a hodně drobné písmo. O formě nemluvě. 
A tak potvrdíme souhlas a modlíme se, aby nenastal problém a někde v devatenáctém odstavci na druhé straně jsme se nedočetli, že za všechny chyby stejně neseme odpovědnost my. Pamatuji se na dobu, kdy jsme dělali katalogy pro firmu BEST, výrobce betonové dlažby. Tlusté, ve velkém nákladu, několik druhů. V milionových rozpočtech. Nebo vymýšleli a realizovali kampaně v médiích. Ve většině případů to bylo, s prominutím, "na hubu". Když generální ředitel Tomáš Březina řekl: "jo, takhle to chceme", tak se to tak udělalo. Návrhy, oponentury, focení, kreativita, produkce i samotné tisky, vše na základě finálních pár slov. Ani jednu stranu nenapadlo to zneužít. Napadá mě, že jsme už tenkrát jednali podle budoucího Občanského zákoníku. Ale spíš to bylo podle pravidel slušných lidí.

Bába chcípla, kočička umřela

Včera večer se vyskytl na naší veřejnoprávní (tedy nás všech) TV zase jeden z řídkých jevů - pořad ke koukání. Už postarší česká detektivka Vražda kočky domácí. Moc jsem si ji už nepamatoval, navíc jsem to pustil pozdě. A tak jsem si kliknul na programového průvodce, abych si připomněl, oč vlastně jde. A tohle tam stálo: "Vražda kočky domácí. Nebojte se, nepůjde o smrt roztomilého domácího mazlíčka, ale kočky nadmíru půvabné, povrchní a egoistické. Jan Kanyza vyšetřuje vraždu atraktivní fotomodelky..." Přečetl jsem si tu neuvěřitelnost ještě dvakrát a stejně kroutil hlavou. Který hlupák to za naše společné peníze napsal? A který idiot - jeho nadřízený - to schválil? A co slavná inkviziční Rada ČT? Bude rozdávat pokuty? Adi ne, kdyby někdo řekl prdel, už by pokuty lítaly a radní by hlídali naši ohroženou mravopočestnost. Tady? Kočička chlupáček je naštěstí ok, člověka, hajzlíka egoistického, vezmi čert. Platit to, žilo by pár přeživších v opravdovém Kocourkově.  

Vy jenom kritizujete,

a vidíte všechno špatně, napsal mi pan Moravec, který reagoval na tuhle sekci našich webových stránek. Nejprve jsem mávl rukou a potom jsem mu za jeho názor napsal, že děkuji. Jednak má trochu pravdu a za druhé mě potěšilo, že někdo na něco reaguje a ještě se pod to podepíše jménem a ne nějakým nickem a s plnou adresou. 
A tak, abych nebyl tak negaticní, jedna pozitivní zkušenost,. Nasadili jsme nový systém sledování našich zakázek a práce vůbec. Bylo to rozhodnutí rychlé, ten systém mě zaujal na první dobrou. Nainstalovali jsme, nastavili úrovně práv a začali. Samozřejmě se ukázalo, že v manuálu není všechno a některá specifika reklamní agentury chtěla doladit. Naprosto skvělým způsobem to vše řešil jeden chlapík z tamní technické podpory a tak jsem o jeho bezvadné práci informoval ředitele firmy. Nebylo zas tak složité dopátrat se jeho mailu a napsal jsem mu. Za chvilku se ozval telefon a ředitel mi volal. A že se mu prý za poměrně dlouhou historii jeho docela velké firmy stalo poprvé, že si dal zákazník práci najít osobní kontakt a napsat mu, že jeho zaměstnanci odvádějí dobrou práci. A dělají dobré jméno značce. A já si uvědomil, že to sice byla maličkost, ale že zřejmě potěšila. A potěšila i mě. Budu se snažit více, pane Moravče, díky za podnět!  

SPORT part 2

Seděl jsem u nás v hospodě na pivu. Se sousedem jsme vedli chytré řeči (jak jinak) a bylo nám fajn. Jako v té reklamě, kde se na pivo chodí pouze s přáteli a žízeň vzal čert. Pak začal v televizi fotbal, Viktorka proti nějakému Bako-Karabachu. Povídali jsme si dál, případný gól dají v opakovačce a jinak, podle komentátora i přihlížejících v restauraci, to bylo k nekoukání. Hráči dostávali nehezká jména, všichni věděli, jak by se to mělo hrát a koho kam postavit, ale protože je v té daleké zemi trenér neslyšel, hráli plzeňáci pořád blbě. 
Jenže pak nějakým zázrakem dali gól a tenhle jeden ušmudlánek ze dvou zápasů stačil na postup. V okamžiku gólu část přihlížejících propadla něčemu divnému. Vyskočili, začali pobíhat a skákat kolem židlí, objímat se a nesnesitelně řvát nadšením nad těmi zlatými kluky. Nevadil jim mizerný výkon po 180 minut, stačila jim ke štěstí a totální změně názorů ta jedna jediná branka. Převeďme si to do normálního života a přestaneme se třeba divit tomu, že někomu stačí předvolební gulášek zdarma.  

SPORT part 1

Doby, kdy jsem mával vlajkou oblíbeného fotbalového týmu v sektoru skalních, jsou opravdu už hodně daleko. Dost daleko je i doba, kdy jsem jako sportovní reportér komentoval všechny ty S mikrofonem za hokejem, fotbalem a nevím, čím vším. Minulosti patří i období hodně aktivních sportů. To jen na vysvětlenou, že sport mi nebyl cizí a něco jsem o něm věděl, včetně ne vždy fair událostí. Právě jejich výskyt mě přivedl k postoji, který je k vrcholovému sportu vcelku laxní. A tak, zatímco fandím sportům rekreačním a pro zábavu a radost vykonávaným, všechny ty ligy, mistrovství a OH mě nechávají vcelku chladným. Ti lidé prostě dělají svou práci, vesměs dobře placenou a netuším, proč bych měl u toho ztrácet nervy a skákat, abych byl Čechem. Spíše ocením, když do toho někdo dává duši. Rve se. Maká, až padá na hubu. A ještě, považte, z toho má radost. A je mi fuk, že pak nezíská nějakou tu placku. Protože vrcholový sport je stejný jako každá jiná práce – prachy by se v ní měly vydělávat v případě, že ta práce je někomu k užitku.  

A jaká je vaše matka?

Mojí matce odešel telefon. Nokia 6021 si už odpočinek zasloužila. Tak, jako technicky zdatný a ochotný syn, jsem jí šel koupit nový. Hned druhý den. A odpoledne jsem nastoupil s balíčkem k přendání SIM karty a zprovoznění. Rozbalil jsem telefon (modrá s bílou, velice elegantní). Moje matka přejela věci na stole a lehce chladným tónem konstatovala. Aha. Aligátor. Ten je pro takové ty míň, co? V otázce bylo cyankali okořeněné ironií. A také něco, co podpalovalo saze. Říkám. Ano, umí telefonovat, psát zprávy, má budík, kalendář, diodovou svítilnu a SOS tlačítko, kdyby Ti bylo zle. Co ještě potřebuješ? Na internet máš přece počítač. Ale jestli chceš, vrátím ho a přinesu dotykáč za desítku, není problém. Akorát si s ním nezavoláš. Pokývala hlavou, abych jako nedělal vlny, a sledovala sestavování telefonu. Pak její pohled padl na záruční list. No ale, pokračovala, tady je napsáno SENIOR... Odpověděl jsem. Ano, je. Tomu se totiž říká přesně trefit cílovou skupinu. Mojí matce je 87 let.  

Blb na dobré pozici

Stal jsem se mediálním zástupcem firmy Šťastný lump s.r.o. Mým strategickým úkolem je zlepšit povědomí o firmě mezi širokou veřejností. Napsal jsem tedy článek do novin... a neotiskli. A další zase ne. Tak jsme si zaplatili půlstranu a tam jsme to té veřejnosti řekli. O našich charitativních akcích, podpoře zdravotnictví, vstřícnosti a ochotě. Vedení mě pochválilo, takhle hezky to prý ještě nikdo nenapsal. Kamarádi se mi sice smáli, co to píšu na koniny, ale ti vědí starou belu. 
No a pak jsem se vzbudil. Kouknu do novin a ejhle! V příloze jedněch hoooodně velkých je článek, jak kdyby mně ze snu vypadl. Začínal tím, že potraviny z Polska jsou ceněny v EU i na světových trzích. A výrazy jako "jedinečné", "výjimečné" a "nejkvalitnější" se to dál jenom hemžilo. 
Protřel jsem si oči a napsal glosu na socsíť. Ne o těch potravinách od sousedů, ale o tom, že takhle se pozitivní image rozhodně nevytváří. Mám-li produkt se špatnou image, což polské potraviny mají, musím s tím něco dělat (třeba je zlepšit, ale to není úloha reklamky), ale rozhodně ne ho postavit na piedestal. To jsou vyhozené peníze. Ale kdo ví? 
V jedné z reakcí jsem byl na šesti řádcích označen jednou na blba, jednou za omezence a jednou za ubohého českého blbečka. Bez argumentů, ale co. Ať si každý jí, co chce. 
Směju se tomu, protože jdu spát. Dneska se ve Šťastném lumpovi rozdávají prémie. Zítra jdeme na velký nákup.  

No, nekupte to!

Vánoční nákupní blázinec s sebou přináší i neskutečné perly v reklamě. Koncem roku 2015 mě nejvíce dostaly dvě a dlouho to vypadalo, že jejich pozice je neotřesitelná. Obě dvě mají na svědomí velké řetězce s elektronikou. První z nich nabízel espreso na kávu vylepšené o aplikaci do mobilu, která umožní dálkové ovládání přístroje. V praxi si tedy můžete na dálku udělat oblíbenou kávu a po příjezdu domů si ji, pěkně studenou a se spadlou pěnou, v klidu vypít. Druhým skvostem byla výzva, abych si našel novou lásku. Tou byl míněn nějaký nový spotřebič. No, oukej chlapci, s Vámi bych citový živit fakt neměnil. A když už vše bylo jasné, přišla nová tv reklama Mountfieldu. Kdo je asi cílová skupina? Zřejmě uslintaná prasátka. A pak snad muži, co zírají na kozy (nemyslím film s Georgem Clooney). Ale nepoužívají k tomu mozek. 
 

Hle, jak je to snadné!

Černé uhlí nikdo nechce a tak OKD a spol. došly k rozhodnutí: těžbu budeme ukončovat. Na první pohled standardní postup - pokud budete na své podnikání doplácet a nepomohou různá opatření (Vaše opatření), zavřete krám (kancelář, dílnu, firmu). 
Tady je to ovšem jinak. Tady se sjela vláda a řeší to. Pokud by krachovala moje agentura, bude to vládě zcela ukradené. Kreativci, produkční a další v agentuře zřejmě nejsou plnohodnotní lidé. 
Nesmějte se tomu. Pokud nefáráte, případně nejste u Českých drah, jste na tom stejně. Navíc ti havíři pohrozili, že půjdou do ulic. Ne že by pochodovali s transparenty před vilou pana Bakaly snad někde na břehu Ženevského jezera, kde bych to pochopil. Ne, oni vyrazí v Ostravě a okolí. No jo, blíží se volby, že, a představujeme docela dost hlasů a tak víme, kam upřít tlak. Ty naše agenturní hlasy by neohrozily ani levicovou, ani pravicovou vládu. A protože je u nás většina holek a žen, tak by se ani nikdo nebál, že na radnici vytlučou okna, natož, že by někoho natloukly. 
Ale mě na té informaci nejvíc překvapila jedna věc. Paní ministryně Marksová v televizi nastínila řešení. Prý zvýší počet úředníků na příslušných úřadech práce. A pak, že to nejde!   
 

(NE)Kulturní město v praxi

Mojí matce je 86 let. Naštěstí funguje skvěle, jenom hůř chodí. Nyní na ni mocní tohoto města vymysleli past. Aby mohla jezdit v tomto věku MHD zdarma, musí si pořídit Plzeňskou kartu. Zřejmě je občanský průkaz pro revizory propagované plzeňské MHD příliš složitý dokument k ověření věku. Možná se ta stovka hodí městu do rozpočtu. Ale ona si i dojela do kanceláře blízko křižovatky U Práce a sepsala tam žádost. Teď si má kartu přijít vyzvednou. 
Úřednice jí poradila, ať si zavolá a objedná se, jinak že bude čekat klidně 2 hodiny! Ona volala, ale nikdo to nebral. Asi odbavovali tu frontu. A tak se objednala přes internet. Jak říkám, funguje dobře. Až na ty nohy. A tam zjistila, že Plzeňskou kartu si nemůže vyzvednout v oné MHD dosažitelné kanceláři U Práce, ale musí hezky na centrálu na Denisovo nábřeží. Pitomější místo z hlediska dostupnosti od jakékoli zastávky MHD v Plzni aby pohledal.
A tak jsem jí řekl, aby si nedělala starosti, že kartu vyzvednu. Znaje šibaly úředníky a jejich neskonalou důležitost, poslal jsem dotaz, zda je to možné. Není. Matka musí přijít osobně, případně mohu přijít já, ale s úředně ověřenou plnou mocí... 
Celá ta taškařice s hlavním městem kultury je k smíchu. Kulturní město opravdu není (jen) o cirkusech, výstavách, ba ani o divadlu, z něhož čím dál více lidí odchází dávno před koncem představení. Kultura má daleko širší rozměr. Třeba ten, že ukazuje úctu k občanům. O těch starších nemluvě. Ale to holt už zase není takový kšeft.   
 

Už to začalo, blbost v čelních řadách

Zemanovci už zahájili volební kampaň. Volební kampaně nikdy nebyly přehlídkou toho nejlepšího z naší reklamní branže, ale tady se do toho kluci obuli! Na billboardech stojí: "Řekněte NE zlodějům. Stop Kalouskovi!" Graficky uděláno tak, aby i lopuchu došlo, že Kalousek je zloděj. Nemiluju toho pána, ale může někdo z tvůrců kampaně jen tak označit někoho za zloděje? Pokud ano, šup s ním k soudu. Pokud ne, k čertu s vámi. Ale já je chápu. Přesně víme, ke komu mluví. A k tomu potřebujeme pořádnou řachandu. Prdel se nehodila, zloděj Kalousek taky dobrý. No, oni vás političtí kolegové z ostatních stran brzy dohoní, někteří, v duchu starých hesel, vás možná i předhoní. Politická reklama je obvykle tupá a založená na slibech. Budeme zase tak tupí, že ji skousnem?   

Snaha NIKDY nestačí

Málokdo mě dokáže tak naštvat, jako lidé, co se snaží. Tedy co se snaží a jsou přesvědčeni, že to stačí. Příklad z tohoto týdne. Navrhovali jsme část interiéru u klienta, součástí byl i velkoformátový tisk lepený na stěnu. Taková velká tapeta se složitým napojováním pruhů. Všechno fajn, na instalaci jsme si zjednali člověka. Byl šikovný a snaživý. Jen ten výsledek nedopadl. Upozorňuji: to se může stát, chyba se prostě někdy stane. Když jsem nápravu telefonicky řešil s jeho nadřízenou, naše produkční mně dopředu instruovala, abych jí to řekl nějak hezky, protože on se hodně snažil. Proboha, kde to jsme? Chyba je chyba, nikomu se netrhá hlava, ale zvykněme si – a hodně rychle – že snaha ne někdy, ale nikdy nestačí. Jediné podstatné je výsledek. Máme-li výsledek, máme právo požadovat peníze. Nemáme-li výsledek, nemáme právo na žádné prebendy. To platí na všech úrovních. A výsledek není nic jiného, než stoprocentní splnění požadovaného zadání.  

Jak mně praskla guma

Asi to znáte. Dlouho si říkáte jak je to dobré, guma drží, a pak BUM! Příznivce pikantních historek však zklamu. Moje prasklá guma se nacházela na levém zadním kole. Ona vlastně neudělala BUM, ona si dělala slabounké SSS. Závadu jsem zjistil v první červencový den sváteční a nepovažoval jsem za problém ji ještě ten samý den napravit. Byl jsem 300 metrů od „mého“ pneuservisu. Zavřeno. Dojel jsem domů, otevřel počítač a zavolal do prvního velkého. Nic. Druhého. Nic. Soused mně doporučil „svého“ privátního. Ten mně alespoň vzal telefon, ale nepotěšil. Podruhé v životě jsem zavolal 1188. Ochotně mně sdělili doporučený nonstop Porsche na Borských polích a hned nabídli spojení. Spojení fungovalo, opravna pneu nikoli (není někde v informacích chyba?). V Plzni jsou otevřena všechna obchodní centra a v nich asi všechny krámy s věcmi, které klidně koupíme v pondělí. Prasklou gumu mně, ani případně jinému nešťastníkovi, neopraví nikdo. Máme pivní pohotovost. Lékařskou pohotovost. Zubní pohotovost. Guma vám však o státním svátku prasknout nesmí. Bůh žehnej rezervě!